Markéta Jurištová/ Vítejte na přednášce o inkubaci, metodě léčení, která byla hojně využívána v antice. Asi víte, že právě starověká antika a její chrámová medicína byla vlastně kolébkou dnešního západního přístupu k léčení nemocí. Myslím si, že by tato metoda mohla být cenným doplňkem léčebných postupů i dnes. A možná, že o tom přesvědčím i vás,
Na úvod bych chtěla více přiblížit pojmy vědomí a nevědomí, i když vlastně v tomto ohledu věda stále tápe a neumí s jistotou říct, kde se vědomí i nevědomí bere. Nicméně přece jen se lidé vždy snažili pochopit a nějak definovat, co vlastně jsou ty řetězce myšlenek, které nám probíhají hlavou nejen, když se díváme na svět kolem nás.
Možná si ze školy pamatujete na osvícenského filozofa René Descarta a jeho tvrzení “ Cogito ergo sum“ přemýšlím tedy jsem. Je tedy vědomí pouze racionální přemýšlení? Zřejmě ne. Současná psychologie soudí, že vědomí je zaměřená pozornost, která zahrnuje paměť, sebeuvědomění a osobnost. Nevědomí potom definuje jako oblast ležící mimo vědomí. Zřejmě je to tedy tak, že žijící lidé mají nejen svá vlastní vědomí o sobě a realitě okolo, ale také pociťují sílu, která je občas „táhne“ určitým směrem, tato síla čerpá z jakési oblasti mimo naše smyslové poznání a této oblasti říkáme nevědomí.
Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung, se již minulém století pokoušel blíže zkoumat vědomí i nevědomí. Ústřední tematikou mnoha jeho knih jsou také snové symboly a výklad snů. Sám se věnoval kreslení obrazů, které souvisely s jeho sny a vizemi, své pacienty také vedl k podobné kreativitě. Kresby pacientů pak používal k analýze jejich duševního stavu. Podle mého názoru Jungova práce i myšlenky dosud nebyly překonány, považuji jej za podobného genia jako byl Einstein, se kterým se mimochodem sám osobně stýkal.
“Řekl bych, že věc, která přichází první je samozřejmě nevědomí a že vědomí opravdu vzniká z nevědomého stavu. V raném dětství jsme nevědomí, nejdůležitější funkce instinktivní povahy jsou nevědomé a vědomí je spíše produktem nevědomí. Je stav, který vyžaduje značné úsilí. Uvědomovat si unavuje. Vědomí vás vyčerpává. Je to téměř nepřirozené úsilí.” Carl Gustav Jung
Člověk tedy vnímá svět kolem sebe, tyto informace si uvědomuje a také jsou samovolně ukládány do nevědomí. Jenže do nevědomí se dostane nejen vše co člověk vědomě vnímá, ale i to, co si neuvědomuje, např. podprahové informace. Kromě toho ještě do nevědomí instinktivně odkládáme další komponenty, například bolestné emoční zážitky, nebo některá přání. Ty pak už nejsou pro vědomí dostupná. To je taková obrana našeho já.
Dalo by se tedy říci, že vědomí na rozdíl od nevědomí vnímá pouze svět nad pomyslnou hladinou, nevědomí pak pojme všechny informace a uchová je pro další použití.
A proč je vlastně důležité se o nevědomí zajímat? Nevědomá pnutí mají obrovskou sílu a ovlivňují vnímání reality i rozhodování lidí, jejich reakce a hlavně emoce. Díky rozjímání mudrců o vědomí a nevědomí vznikly starověké filozofie jak na východě, tak i na západě. I všechna náboženství mají svůj základ v této skryté oblasti. Lidé nazývali nevědomí různě: tao, nús, vesmír, matka příroda, prozřetelnost, a samozřejmě bůh – božství
Víme také, že nevědomí k nám promlouvá ve snech.
Známý německý psychiatr Sigmund Freud říkal, že sny jsou královskou cestou do nevědomí.
Každou noc nám tedy nevědomí poskytuje speciální terapii, která je doslova nezbytná pro naše přežití. I když si někdy můžete myslet, že vaše sny jsou nesmyslné, hloupé, někdy i obtěžující, či bolestivé, domnívám se, že vždy jsou sny právě takové jaké mají být.Proč si to myslím? Protože je režíruje nevědomí a nevědomí je přece sama matka příroda. Znáte snad lepšího režiséra?
Sny jsou v určitém smyslu jako mateřské mléko, jeho složení se vždy přizpůsobuje potřebám dítěte, stejně tak sny se přizpůsobují našim aktuálním fyziologickým a psychickým potřebám. Proto bychom si měli svých snů všímat, zkusit jim porozumět a třeba se tak i naučit s nevědomím (se svým vnitřním vesmírem) komunikovat. Jsem přesvědčena, že tato komunikace, nebo lépe řečeno porozumění má spoustu především zdravotních benefitů.
A tím se dostáváme k druhému pojmu zmíněnému v nadpisu, k inkubaci.
Slovo inkubace pochází z latinského incubare a doslovně znamená „ležet na“. Je to dost zvláštní, protože dnes toto slovo chápeme jako počátek nějakého procesu, říkáme například inkubační doba, nebo inkubátor.
Když půjdeme hlouběji do historie, zjistíme, že inkubace vlastně doslova znamenalo spát na podlaze antického chrámu. Teď vás asi napadne, proč by spánek na podlaze antického chrámu měl mít své vlastní, speciální slovo.
Důvod je prostý, byla to důležitá součást při léčbě nemocí, která se praktikovala již ve starém Egyptě. Chrámová medicína ve svatyních bohů, kteří byli spjati s léčebnými schopnostmi, vzkvétala ve starověku v celé oblasti antického Středomoří.
Ve starověku i později, lidé věřili, že bohové k nim promlouvají především prostřednictvím snů. Sny byly proto považovány za velice důležité. Výklad neboli věštění ze snů se považovalo za druh umění. Výklad konkrétních snů, které lidé snili na podlaze antického chrámu byl právě tou léčebnou inkubací.
Jak tedy léčení pomocí inkubace vlastně fungovalo? Nemocný se díky vnuknutí ve snu, nebo podle věhlasu příslušného chrámu, dostavil do některého z léčebných okrsků. Mohl to být třeba jeden z chrámů zasvěcený bohu Asklépiovi, takzvaný asklepion, nebo například chrám bohyně Hathor v Dendeře. Samotný léčebný okrsek si můžeme představit jako takové lázeňské městečko, kde kromě chrámu byly i zahrady s dalšími budovami – například hostely, kde mohly být ubytovány stovky lidí, knihovny, divadla, lázně a bazény.
Při příchodu do léčebného okrsku byli nejprve pacienti seznámeni s podmínkami léčby. Tyto podmínky zahrnovaly poplatky podle sociálního statusu pacienta, bohatí platili více, chudí podle svých možností. Důležité byly také obětní dary a povinné očistné rituály. Očekávalo se, že se pacient seznámí s příběhy již uzdravených lidí a prohlédne si dary, které chrám od úspěšně vyléčených obdržel. Oslavné texty o úspěšném uzdravení byly často vyryty na chrámových sloupech, nebo na mramorových votivních stélách.
Po těchto administrativních záležitostech následoval další důležitý krok a tím byla očista. Ta spočívala především v omývání vodou a jejím užívání, protože chrámy byly často postaveny u léčivých pramenů. Obvyklé bylo pálení vonných bylin a koření, pacienty čekal také půst, nebo specifická dieta. Často v tomto období bylo požadováno zůstat vzhůru a nejít spát. V některých zařízeních mohl být předepsaný také určitý oděv. Ve všech léčebných chrámech platil velmi přísný zákaz sexu. Dokonce i smrt byla zapovězena, viditelně smrtelně nemocní, se již do těchto zařízení nepřijímali.
Další fází léčebného postupu pak byla již výše zmíněná inkubace, spánek na podlaze chrámu. Nemocný se tak snažil dostat ve snu odpověď na otázku, jakým způsobem by se měl léčit. V některých chrámech se tato otázka psala na tabulky, které byly zapečetěny již v očistné fázi a uschovány. Pacienti se tedy odebrali do izolovaných místností chrámu, kam měl přístup už jen vybraný chrámový personál. Tyto prostory byly často podzemní a byly vyzdobeny sochami bohů. Tam nemocní uléhali k spánku na kamenné lavice, matrace, nebo na podlahu a snažili se během spánku oslovit samotného boha.
Pokusů o toto spojení mohlo být učiněno několik a opakovaně. Po procitnutí pacient se hned pokoušel sen zapsat, nebo vyprávět chrámovému personálu. Podle výpovědí se bůh, většinou Asklépios, ve snu zjevil například jako bílá laskavá postava, často v nadživotní velikosti, nebo jen jako hlas, případně jako zvíře, nebo jiná bytost.
Mohl se samozřejmě také objevit i jiný bůh nebo bohyně. V některých případech mohl být uzdravovací proces zahájen už v průběhu snu. Sen ale nemusel být vždy jen komunikace s nějakou entitou, mohlo se jednat i o symbolické vize.
Cestovatel a zeměpisec z druhého století Pausaniás, ve své knize popisující putování starověkým Řeckem, Cesta po Řecku, o poslední části inkubace napsal:
„Jakmile člověk vyjde od Trofónia, převezmou ho kněží znovu do své péče a usadí na tzv. křeslo Paměti. Není daleko od posvátné komory. Tam tedy návštěvník sedí, oni pak se vyptávají, co spatřil, co se dozvěděl.“
S výkladem snu, stanovením léčby a případně s jeho zapisováním pomáhal chrámový personál, což byli kněží, lékaři a jejich pomocníci, kterým se říkalo therapeutés. Pacienti se také radili o s svých snech i mezi sebou.
Rady z inkubačních snů ohledně léčby se nijak nelišily od tehdejších standartních léčebných postupů a sestávaly z doporučení stravy, diety, užívání odvarů z léčivých bylin, koupelí a změny způsobu života. Byla to tedy vesměs racionální doporučení, která bychom s velkou pravděpodobností i dnes přijali jako užitečná.
Napsat komentář