Lucidní snění jako metoda studia kolektivního nevědomí

Lee Adams/ Doktorand v oboru jungovské psychologie a archetypálních studií na Pacifica Graduate Institute, moderátor podcastu o lucidním snění Cosmic Echo, spoluzakladatel projektu Icarus a tvůrce webu taileaters.com, online komunity lucidních snílků a psychonautů. Lee aktivně zkoumá, praktikuje a vyučuje lucidní snění již více než dvacet let.

Originál článku: zde

Lucidní snění pochází již od Egypťanů, nejčastěji jako součást náboženských a duchovních praktik. Tyto praktiky měly usnadnit spojení jednotlivců s božstvím a duší. V moderní době se takové zkoumání stalo z velké části doménou psychologie. Sigmund Freud, který je považován za jednoho ze zakladatelů hlubinné psychologie, se ve svém díle zmiňuje o lucidním snění. Freud i Carl Jung se radili s Van Eedenem, vášnivým lucidním snílkem, který hlásal sílu lucidních snů při zkoumání kolektivního nevědomí.  Carl Jung při vývoji analytické psychologie použil několik metod, které podporovaly využití lucidního snění, například čínskou, středověkou alchymii, indické jógické praktiky a duchovní praktiky rosenkruciánů.

Přesto se dnes o lucidním snění v psychologii mluví jen zřídka, a ještě méně v hlubinné psychologii, kde jsou diskuse o snech běžné. Lze se domnívat, že psychologové si příležitost využít lucidní snění nechávají ujít z několika dobrých důvodů. Lucidní snění je složité a vyžaduje praxi, aby bylo užitečné, a techniky nejsou dobře známé. Etické otázky týkající se způsobu řízení a usnadnění lucidního snění a používání různých doplňků stravy, o nichž je známo, že podporují lucidní snění, tuto praxi obklopují. Mohou se také objevit otázky, jaký přínos má lucidní snění pro praxi hlubinné psychologie v porovnání s vnímanou námahou. Tento článek se zabývá některými z těchto otázek a pojednává o tom, jak se lze lucidnímu snění naučit a jak jej lze v hloubkové psychologii používat jako legitimní metodiku zkoumání kolektivního nevědomí.

Pro mě osobně je lucidní snění důležitým tématem, protože zásadně ovlivnilo můj osobní psychologický růst a vnímání reality. Pomohlo mi komunikovat s různými aspekty mého já a umožnilo mi navázat kontakt s tím, co by podle mého názoru C. G. Jung nazval archetypálními energiemi. Nevěřím, že by to bylo možné při použití jiných metod. Domnívám se, že lucidní snění má velký potenciál jako metoda zkoumání v hlubinné psychologii.

Lucidní snění zahrnuje pozorování a do jisté míry i manipulaci se skutečnými fyziologickými a neurologickými procesy spánku a snění. To přináší etické problémy, s nimiž se hloubkoví psychologové obvykle nesetkávají. Jakákoli činnost prováděná během bdění nebo snění má vliv na chemickou strukturu jedince, což může mít při dlouhodobém opakování za následek významné dlouhodobé změny v psychice jedince. To přináší důležité otázky: Měli bychom podporovat používání imaginativních metod k interakci s psychikou zdánlivě nepřirozeným způsobem? Jaké je riziko/odměna pro ty, kteří se pro to rozhodnou? Jaké jsou možné dlouhodobé negativní účinky, které tyto techniky provázejí? Na několik z těchto otázek se zde zaměřím.

Vzhledem k tomu, že lucidní snění je imaginativní proces, který pracuje jak s bdělým vědomím, tak s kolektivním nevědomím snů, které na sebe vzájemně působí, využívá tento článek hlubinně psychologický přístup rozšířený o neurologickou disciplínu, aby lépe porozuměl samotnému aspektu spánku. Neurologický aspekt spánku je zásadní pro pochopení procesu, který probíhá u běžného snícího člověka i u těch, kteří lucidně sní. Je také zásadní pro pochopení toho, proč může jedinec lucidně snít, a pro trénink lucidního snění. Hloubková psychologie a neurologie spolu dobře spolupracují, zejména v tématu změněných stavů vědomí. Tato kombinace poskytne čtenářům lepší přehled o tom, jak lucidní snění funguje, jak se ho lze naučit, jaké má dlouhodobé pozitivní i negativní účinky a jak ho lze aplikovat v hlubinné psychologii jako novou metodu studia kolektivního nevědomí. Dále je hermeneutika vhodným způsobem zkoumání lucidního snění a s ním souvisejících disciplín. Tento přístup umožňuje shromáždit velké množství informací z různých oborů a perspektiv a předložit celkový kontext. Při rozvíjení svého osobního výzkumu lucidního snění a spánku jsem použil hermeneutiku, abych identifikoval svá slepá místa, pochopil své referenční rámce a využil další referenční body, které doplňují základní pravdu, kterou se snažím identifikovat. To je u aplikované práce se sny důležité, protože se zabývá jednotlivci na hlubokých úrovních. Využití neurologie i hlubinné psychologie v kontextu hermeneutiky může pomoci zúžit odpovědi na konkrétní otázky týkající se daného tématu.

Definice lucidního snění

Lucidní snění je často definováno jako ovládání snů a prodává se mnoha lidem, kteří hledají únik z každodenního života do jakéhosi světa fantazie, v němž vnucují své ego snovému prostředí. Když však bylo lucidní snění poprvé definováno jako pojem, nezahrnovalo do definice kontrolu. Stephen LaBerge, výzkumník lucidního snění, popisuje lucidní snění jako prosté uvědomování si ve spánku (Adams, 2020).

Laberge a Donald DeGracia ve svém článku „Varieties of Lucid Dreaming Experience“ (2000) velmi podrobně popisují, co je a co není lucidní snění. Rozlišují normální ne-lucidní sny a zážitky lucidního snění tím, že popisují úroveň vědomého uvědomění, kterou jedinci ve svých snech mají (Laberge & DeGracia), pomocí modelu navrženého Bernardem Baarsem nazvaného Global Workspace Context Hierarchy, který toto rozlišení provádí na základě množství smyslových a cílových údajů, které provádí nervový systém (Rao, 2007).

Tyto řady funkcí založených na paměti jsou podobné tomu, co by hloubková psychologie definovala jako ego (Samuels, 2015). Když se hierarchie souvislostí aplikuje na spícího jedince, v závislosti na cílené úrovni této hierarchie je jedinec ve snu buď vědomý, nebo nevědomý. V lucidním snu samozřejmě existuje mnoho úrovní uvědomění. Jedinec může být ne-lucidní (ještě si plně neuvědomuje, že sní), ale přesto snu přisuzuje charakteristiky podobné lucidním, jako je sebereflexe ve snovém prostoru nebo vzpomínka, pocit či pocit, že ve snovém prostoru něco nehraje (Adams, 2020). Jedním z faktorů, které je třeba vzít v úvahu, je skutečnost, že lucidní sny se odehrávají v poli, které mysl zažívá během spánku. Pro naše účely si můžeme toto pole představit jako kolektivní nevědomí. V hloubkové psychologii se jeho definice pohybují od toho, že je úložištěm všech lidských interakcí, až po fyzický rámec, který buduje veškerou realitu (Mijolla, 2005). Koncept psychického rámce reality připisovaný kolektivnímu nevědomí se v tomto ohledu zdá být nejvhodnější analogií. V typickém snu interakce s kolektivním nevědomím vytváří paměťovou zkušenost snu a my se ze snu probouzíme, abychom mu prostřednictvím analýzy porozuměli. V lucidním snu si z hlediska ega uvědomujeme, že se sen odehrává.

Ačkoli z kulturního hlediska není lucidní snění uznávaným prostředkem interakce s kolektivním nevědomím, vztah mezi lucidním sněním a kolektivním nevědomím je dobře znám. Již po staletí je součástí tibetské jógy snění (Wangyal, 1998); další fenomény založené na lucidním snění, jako jsou mimotělní zážitky a astrální sny, jsou zmiňovány v okultních komunitách, jako jsou Jungem podporovaní rosenkruciáni (Lewis, 1975) i Jungem kritizovaní stoupenci antroposofie Rudolfa Steinera (Steiner, Bamford, 1994), jako legitimní způsob zkoumání kolektivního nevědomí.

Další snové zážitky konstituované jako lucidní sny

Vzhledem k tomu, že lucidita funguje v lucidním snu na škále, mnoho kultur využívalo nějakou formu lucidního snového zážitku k interakci s kolektivním nevědomím. Zážitky mimo tělo a astrální projekce jsou jen dva z termínů, které popisují zážitky ve spektru lucidního snu (Adams, 2020). V knize The Projection of the Astral Body (Projekce astrálního těla) Sylvan Muldoon & Hereward Carrington pojednávají o mechanismech a významu provázejícím astrální projekci. Popisují tyto zážitky jako fyzické oddělení od těla do energetického těla (Muldoon & Carrington, 1977). Robert Peterson ve své knize Hacking the Out of the Body Experience definuje mimotělní zážitek jako úplné uvědomění při oddělení od fyzického těla (Peterson, 2019). Robert Bruce, autor knihy Astrální dynamika: The Complete Book of Out-of-Body Experiences, by s touto zjednodušenou definicí částečně souhlasil (Bruce, 2009). Je však důležité respektovat ty, kteří tento zážitek prožili, a mezikulturní společné rysy tohoto zážitku jsou pozoruhodně podobné v tom, že všichni mají pocit, že se nějakým způsobem oddělili od svého fyzického těla a cestují mimo něj.

Susan Blackmore, autorka knihy Seeing Myself: (The New Science of Out-of-Body Experiences), zastává neurologický a ateistický přístup k tomuto tématu a přehnaně kriticky vysvětluje tyto zážitky napříč kulturami jako mylnou identitu spiritismu, že ve skutečnosti jsou tyto zážitky pouze působením temporoparietálního spojení mozku a vytvářením disociativního efektu (Blackmore, 2019). Přestože vědci mohou mimotělní zážitky vytvořit v laboratoři, nevysvětluje to, proč mají jedinci takové zážitky přirozeně ve spánku.

S luciditou lze prožít i další snové zážitky, které se neřadí mezi typické sny. Spánková paralýza může být doprovázena hypnogogickými halucinacemi, které mají často děsivý charakter (Adams, 2020). Hobson ve své hypotéze aktivace – syntézy předpokládá, že základním důvodem děsivých zážitků je superaktivace amygdaly v mozku při přechodu jedince ze třetí fáze spánku do REM (Penttila, 2019). Tento názor je však sporný (Blake, Terburg, Balchin, Honk a Solms, 2019).

Ačkoli neurologie dokáže tyto typy prožitků do jisté míry vysvětlit, stále zůstává otázkou subjektivní prožitek obsahu, který vytvářejí. Na jiné úrovni mohou mít sny archetypální povahu a mohou být prožívány napříč kulturami (Adams, 2020). Například negativní zážitky, které tak často doprovázejí spánkovou paralýzu, se zdají být velmi podobné popisu Stínu Carla Junga a ti, kdo se zabývají výzkumem spánkové paralýzy, je popisují jako bránu do kolektivního nevědomí (Adams, 2018). Spíše než zavrhovat zážitky lucidního snění bychom mohli neurologii umožnit, aby ovlivnila zodpovědnější, empiricky podložený přístup k lucidnímu snění jako metodě hlubšího uvědomění a individualizace.

Lucidní snění jako metoda

Metodu můžeme definovat jako postup nebo techniku, která poskytuje způsob, jak porozumět určité disciplíně nebo umění (Brookshier, 2018). Metoda může být vytvořena z přirozeného procesu, který se jednotlivcům děje, ale aby se stala užitečnou, musí být možné se ji naučit a být v ní důsledný. Existuje nespočet knih vysvětlujících, jak lucidně snít, a řada postupů či dovedností, které hlásají vysokou úspěšnost. Několik nedávných studií zjistilo, že lucidní snění je dovednost, kterou se lze naučit. Laberge popisuje řadu technik, které prokazatelně pomáhají jedincům lucidně snít důsledněji a zvyšují vybavování snů (LaBerge, Phillips, & Levitan, 1994). Většina metod s nejvyšší úspěšností, včetně těch, které uvádí Laberge, zkoumá probouzení v pozdějších večerních hodinách, kdy převažují REM cykly a vybavování snů je nejvyšší (Adams, 2020). U mnoha z těchto metod navíc někdy stačí jedincům k úspěchu pouze jeden pokus a jiným stačí k získání zážitků lucidních snů jeden týden. Lucidní snění je již zavedeno jako bezpečná a snadná metoda zkoumání kolektivního nevědomí. Každá metoda, která zahrnuje manipulaci se spánkovými cykly, však samozřejmě vyvolává otázku, zda je bezpečná, protože cokoli, co zahrnuje změny „normálního“ fungování lidského mozku, by mohlo přinést neočekávané výsledky. Jako metoda zkoumání vědomí musí lucidní snění zahrnovat také metody kontroly.

Lucidní snění a iluze kontroly

Jednou z oblastí studia a metodologie lucidních snů je otázka, jak kontrolovat sen, jakmile je člověk lucidní. Ti, kdo zažívají lucidní sny poprvé, mají často zájem o kontrolu nad některým aspektem snu; tato vyhlídka je tím, co mnohé jedince vede k tomu, aby se lucidnímu snění vůbec věnovali. Waggoner popisuje, že stádium jedna z pěti se připisuje osobní hře. To znamená, že jedinec se vyhýbá bolestivým zážitkům tím, že ovládá prostředí a manifestuje to, co si ve snovém prostoru přeje (Waggoner, 2009). Podobně i Tenzin Wangyal Rinpočhe rozděluje snové zážitky do tří různých stadií včetně samsarických snů, snů, které by zahrnovaly sny o kontrole. V nejjednodušší verzi Rinpočheho přístupu mohou existovat jak lucidní samsarické sny, tak nelucidní samsarické sny, ale oba zahrnují vlastní projekci snícího do snového prostoru, nikoli čistý materiál kolektivního nevědomí, který ke snícímu přichází (Wangyal & Dahlby, 1998). Jung říkal, že kolektivní nevědomí nemůže být nikdy ovládnuto egem, které se samo manifestuje z kolektivního nevědomí (Schaer, 1951). Pokud jsou Jungovy výchozí představy o kolektivním nevědomí přesné, pak ovládání kolektivního nevědomí nebo jeho prvků v prostoru snů může být iluzorní. Tyto impulsy k ovládání snu jsou sice přirozené, ale kontraproduktivní a protichůdné přístupu hlubinné psychologie a jakýkoli výcvik v metodách lucidního snění by musel zahrnovat trénink v překonávání této úrovně a směřování k otevřenosti vůči prožívání kolektivního nevědomí – což je náročnější, ale s větším potenciálním přínosem. Myšlenku vědomé kontroly nad nevědomím zpochybňuje i neurologická komunita. Podle studií Benjamina Libeta z roku 1979 je vědomé vědomí prezentováno v předfiltrované, zabalené představě reality, která zaostává za vědomím. Výzkumníci to nazvali Libetovo zpoždění (William, 2006). Podle tohoto principu je to, co vnímáme jako kontrolu, příběh, který si vymýšlíme, abychom vysvětlili samotný prožitek. Levitan a LaBerge zkoumají některá omezení kontroly snů v lucidním stavu. Jejich zjištění uvádějí, že téměř ve všech lucidních snech je možné do jisté míry ovlivnit, jak se sen projevuje, přesto však nelze získat plnou kontrolu. Tvrdí, že sny je možné spíše interpretovat prostřednictvím záměru než kontrolovat (LaBerge & Levitan, 1993).

Interakce s kolektivním nevědomím

Podle Laberge a DeGracia závisí míra lucidní aktivity, kterou může jedinec během snění zažít, na množství informací (z paměti), k nimž má během spánku přístup; tyto faktory ovlivňují schopnost reflexe a interakce se snovým prostorem během bdění. Tento model je podobný Jungově aktivní imaginaci. Oba umožňují jedinci přístup k oblastem kolektivního nevědomí nebo interakci s nimi během bdění tím, že ego ustoupí ze své dominantní pozice (Sharp, 1998).

Analytická psychologie a lucidní sny

O Jungově vztahu k lucidnímu snění, ať už jako konceptu nebo jako praxi, je toho známo jen málo. První, kdo použil termín lucidní snění, byl nizozemský psychiatr Frederik van Eeden. Jung i Freud o Eedenovi a jeho práci věděli a někteří autoři se domnívají, že van Eedenův populární snový deník Nevěsta snů z roku 1880 inspiroval Junga k vytvoření Červené knihy (Adams, 2019).

Jungova kniha Vzpomínky, sny, úvahy vypráví jiný příběh. Jung uvádí několik popisů lucidity ve vybrané skupině snů. Dokonce se nám naskytne pohled na Junga, který po prožitém infarktu zažil něco, co popisuje jako pobyt mimo své tělo a vidění vzdáleností, které v bdělé realitě nebyly možné (Jung & Jaffé, 1989). Později Jung popisuje, jak usnul a měl sen tak reálný, že se zdál být skutečností samotnou. Popisoval osobní reflexi během snu, přičemž vyjadřoval rysy lucidního snění (Jung & Jaffé, 1989). Vzhledem k těmto zmínkám o lucidním uvědomění ve stavu snu se zdá být jasné, že Jung měl zážitky lucidního snění, ať už si je uvědomoval, nebo ne. Jung také využíval mnoho různých tradic s hermeneutickým přístupem, aby se pokusil porozumět celkové psychice. Při rozvíjení některých svých technik zahrnul čínskou a středověkou alchymii a jógické praktiky. Zajímavé je, že mnohé z těchto praktik, aniž by to Jung věděl, zahrnují určitou formu praxe lucidního snění. Antolog Eric Wargo poskytuje důkazy o tom, že středověká alchymie výrazně investovala do učení se, jak si uvědomovat ve snech a cestovat prostřednictvím mimotělních zážitků (Wargo, 2019). Wargo kritizuje Junga i Jamese Hillmana za to, že tuto souvislost zdánlivě popírají, a jejich zaslepenost přičítá jejich kulturnímu zázemí. Mary Ziemerová naznačuje, že Jung ve svém díle možná přehlédl lucidní snění a že lucidní snění je podstatnou součástí alchymického procesu (Ziemer, 2014). Thomas Cleary poukazuje na metody v Jungově Tajemství zlatého květu, které se podobají metodám z tibetské praxe snové jógy, což podle Clearyho chybělo ve verzi Richarda Wilhelma, kterou Jung nakonec použil (Lü & Cleary 1991). Ted Esser si všímá vztahu mezi kundaliní jógou a lucidním sněním (Esser, 2013), což je důležitý bod, když uvážíme, že Jung používal kundaliní při vývoji analytické psychologie, ale zároveň varoval před jejím využitím v západní psychologické praxi. Navzdory zvláštní roli lucidního snění ve vývoji analytické psychologie dnes řada známých hlubinných psychologů zkoumá a diskutuje o lucidním snění jako o užitečné praxi pro interakci s kolektivním nevědomím prostřednictvím snového prostoru. Zakládající prezident Pacifica Graduate Stephen Aizenstat publikoval podpůrný článek o užitečnosti lucidního snění při interakci s obrazy uchovávanými v nevědomí (Powers, 2019). Je-li aktivní imaginace jednou ze základních metod hlubinné psychologie, lucidní snění je jejím přirozeným společníkem a doplňkem.

Odpor jako metoda hlubinné psychologie

Lucidní snění je často nepochopeno, zejména náhodným pozorovatelem nebo začátečníkem. Na své nejzákladnější úrovni se však jedná o jednoduchou praxi uvědomování, která má silný transformační potenciál. Je tedy důležité zabývat se otázkami a odporem vůči lucidnímu snění v komunitě hlubinné psychologie. Odpor vůči praktikování lucidního snění nebo nabádání klientů k němu přichází z několika míst. Jedním z nich může být úcta ke snícímu. Když ego interaguje se snovým obsahem a na normálně nekontrolovatelný snový prostor je vyvíjena určitá úroveň kontroly, prvky kolektivního nevědomí mohou být někdy vůči snícímu agresivní (Adams, 2019). Existuje také nejistota ohledně schopnosti člověka vypnout zážitek v případě potřeby, zejména když se stane noční můrou. Snící se musí naučit řeč kolektivního nevědomí ve snovém prostoru, aby se mohl vztahovat ke své vůli a uvolnit ji a pozorovat sen, pokud chce, aby sen dobře reagoval. Rozvíjení kompetence v této praxi může vyžadovat čas a trpělivost s procesem i se sebou samým. Schopnost uvolnit iluzi kontroly nemá žádný přímý zásah, snící se ji musí naučit sám, což z ní činí náročnou metodu pro každého, protože ji musí zkoumat sám.

Kromě toho jsou spánková paralýza a další znepokojivé zážitky běžné a většina lékařů se jim pochopitelně chce vyhnout. Ryan Hurd (2011) píše o překonávání strachu z lucidních snů; Rudolf Steiner místo pojmu spánková paralýza zavedl termín Strážce prahu (Steiner, 1994). Toto zkoumání strachu a obrazů vytvářených při spánkové paralýze by mohlo souviset s pojetím práce se stíny v hlubinné psychologii a pozitivním pohledem na zdraví jedince, který je schopen pracovat se svými stíny. Kromě toho narážíme na kulturní a historický odpor k tomu, abychom se vůbec shodli na tom, co je to lucidní snění. V hlubinné psychologii může být těžké definovat lucidní snění jako metodu, protože nechává hodně otevřených otázek, jak člověk může lucidně snít. Nástroje a techniky, jak jednotlivce naučit lucidně snít, mohou být složité a početné. Aby metoda fungovala, měla by být konzistentní a opakovatelná, a lucidní snění může být pro někoho hitem nebo neúčinné a snadné, pro jiného obtížné a pro mnohé nekonzistentní.

Ačkoli existují zřejmé problémy s lucidním sněním, pokud jde o jeho bezpečnost pro praktikující, je těžké říci, že jakákoli metoda používaná hloubkovými psychology ke zkoumání psychiky nepřináší svá vlastní nebezpečí. Jung varoval před nebezpečím aktivní imaginace a doporučoval, aby se neprováděla bez dohledu (Jung, 1916/1957). Přesto ji mnoho lidí úspěšně používá. Totéž lze říci o lucidním snění. Zdá se rozumné říci, že s odměnou přichází i riziko a jednotlivec si určuje, co je pro něj bezpečné a co ne.

Nejenže lucidní snění zkoumá kolektivní nevědomí a náš vztah k němu, ale pro mnohé je to duchovní zkušenost, která přesahuje do jejich náboženského prostoru. Pro mě osobně bylo zkoumání lucidního snění psychospirituální v tom smyslu, že mi umožnilo propojit náboženské praktiky, psychologii a spiritualitu. Během zkoumání lucidního snu jsem zažil mnoho okamžiků, kdy jsem se vzdal vůle svého ega ve prospěch snového prostoru, že sen přinesl setkání s kolektivním nevědomím, které výrazně překonalo jakoukoli duchovní zkušenost, kterou jsem získal během patnácti let chození do kostela. Jung se také sám vyjádřil k úžasné síle lucidního snění (Jung & Jaffé, 1989).

Lucidní sny jsou výjimečné tím, že si je lze snadněji zapamatovat než typické sny (LaBerge & Levitan, 1993). To dává jednotlivcům možnost sdílet sny a archetypální materiál prostřednictvím uměleckých děl, vyprávění příběhů a terapeutické práce. Umělecká tvorba a vyjadřování v bdělém životě mohou být lucidním sněním také výrazně ovlivněny. Mé nadšení pro lucidní snění vychází z celoživotní práce s ním. Zjistil jsem, že je to náročný, ale úžasný nástroj pro zkoumání kolektivního nevědomí. Je to snadno osvojitelná dovednost, která poskytuje snícímu zvládnutelný způsob, jak se setkat s kolektivním nevědomím a archetypálním materiálem a nechat se jím pozitivně ovlivnit. Ačkoli jsem novým praktikem Jungovy aktivní imaginace, ještě jsem se nesetkal se stejnou úrovní komunikace prostřednictvím aktivní imaginace, jakou lze zažít během jedné noci lucidního snění.

Závěr

Lucidní snění je komplexní téma, které zohledňuje mnoho kulturních aspektů i osobních předsudků všech skupin a oborů. V tomto článku jsem nabídl definici lucidního snění a předložil důkazy o jeho užitečnosti jako metody hloubkové psychologie srovnatelné s aktivní imaginací. Ukázal jsem také, že lucidní snění je snadno trénovatelná praxe a že existuje mnoho metod, jak se ji naučit a praktikovat. Lucidní snění má v hloubkové psychologii své kulturní a historické místo, které může jednotlivcům při správném vedení, výcviku a podpoře nabídnout novou cestu ke zkoumání kolektivního nevědomí, individuace a Já.

Kontakt: Lee Adams – Psychonaut, Consciousness Explorer, Taileaters.com

Zdroje:

Adams, L. (2018, May 12). How to Stop Sleep Paralysis, Stop sleep paralysis tonight! Retrieved from https://taileaters.com/stop-sleep-paralysis/
Adams, L. (2019, September 17). Jung’s Bias Toward Spiritual Practices of the East. Retrieved from https://taileaters.com/depth-psychology/jungs-bias-toward-spiritual-practices-of- the-east/
Adams, L. (2020, February 13). How to Lucid Dream, All you need to lucid dream tonight.
Retrieved from https://taileaters.com/lucid-dreaming/
Blackmore, S. J. (2019). Seeing Myself: The Science of Out-of-Body Experiences. Little, Brown Book Group Limited.
Blake, Y., Terburg, D., Balchin, R., Honk, J. V., & Solms, M. (2019). The Role of the Basolateral Amygdala in Dreaming. Cortex, 113, 169–183. doi: 10.1016/j.cortex.2018.12.016
Brookshier, K. (2018, May 30). Method vs. Methodology: Understanding the difference. Retrieved from https://uxdesign.cc/method-vs-methodology-whats-the-difference- 9cc755c2e69d
Bruce, R. (2009). Astral dynamics: The complete book of out-of-body experiences. Charlottesville, VA: Hampton Roads Pub. Co.
Esser, T. (2013). Lucid dreaming, kundalini, the divine, and nonduality: A transpersonal narrative study (Order No. 3560741). Available from ProQuest Dissertations & Theses Global. (1357147893). Retrieved from https://search-proquest-com.pgi.idm.oclc.org/docview/1357147893?accountid=45402
Hobson, J. A. (2001). The dream Drugstore: Chemically altered states of consciousness. Cambridge, MA: MIT Press.
Hurd, R. (2011). Sleep paralysis: A guide to hypnagogic visions & visitors of the night. Los Altos, CA: Hyena Press.
Jung, C.G. (1957). The transcendent function. In H. Read, et al. (Eds.), The collected works of G. Jung (R. F. C. Hull, Trans.) (Vol. 8, pp. 67-91). Princeton, NJ: Princeton University Press. (Original work published 1916)
Jung, C.G. (1970). The Concept of the Collective Unconscious. In H. Read, et al. (Eds.), The collected works of C. G. Jung (R. F. C. Hull, Trans.) (Vol. 8, pp. 67-91 pages of whole volume). Princeton, NJ: Princeton University Press. (Original work published 1936)
Jung, C.G., & Jaffé Aniela. (1989). Memories, dreams, reflections. Vintage Books. (Original…
Laberge, S., & DeGracia, D. J. (2000). Varieties of Lucid Dreaming Experience. Individual Differences in Conscious Experience Advances in Consciousness Research, 269. doi: 10.1075/aicr.20.14lab
LaBerge, S., Phillips, L., & Levitan, L. (1994). An Hour of Wakefulness Before Morning Naps Makes Lucidity More Likely. Retrieved from http://www.lucidity.com/NL63.RU.Naps.html
Levitan , L., & LaBerge, S. (1993, April 13). Testing the Limit is of Dream Control: The Light and Mirror Experiment. Retrieved from http://www.lucidity.com/NL52.LightandMirror.html
Lewis, H. S. (1975). Rosicrucian manual. San Jose, CA: Supreme Grand Lodge of AMORC.
Lü Dongbin, & Cleary, T. F. (1991). The secret of the golden flower: the classic Chinese book of life. Harper San Francisco.
Mijolla, A. de. (2005). International Dictionary of Psychoanalysis. Detroit: Macmillan Reference USA, Thomson Gale.
Muldoon, S. J., & Carrington, H. (1977). The Projection of the Astral Body. New York: Samuel Weiser.
Penttila, N. (2019, August 26). From Angels to Neurons. Retrieved from https://dana.org/article/from-angels-to-neurons/
Peterson, R. (2019). Hacking the Out of the Body Experience. Independently published.
Powers, D. (2019, November 8). What Is Lucid Dreaming? Retrieved from https://dreamtending.com/blog/what-is-lucid-dreaming/
Rao, K. R. (2007). Consciousness studies: Cross-cultural perspectives. Cambridge: International Society for Science and Religion.
Rooksby, R., & Terwee, S. (1990). Freud, van Eeden and Lucid Dreaming. Exeter University, UK; Leiden University, The Netherlands, 9(2).
Samuels, A. (2015). Critical Dictionary of Jungian Analysis. Place of publication not identified: Routledge.
Schaer, H. (1951). Religion and the Cure of Souls in Jung’s Psychology. London: Routledge, https://doi.org/10.4324/9781315009148
Solms, M. (1999). The Interpretation of Dreams and the Neurosciences. Retrieved from https://psychoanalysis.org.uk/articles/the-interpretation-of-dreams-and-the- neurosciences-mark-solms
Sharp, D. (1998). Jung lexicon: a primer of terms and concepts. Toronto, Ont.: Inner City. Steiner, R. (1994). How to know higher worlds: A modern path of initiation. Great Barrington, MA: Anthroposophic Press.
Utley, M. J. (1995). Narcolepsy: A Funny Disorder That’s No Laughing Matter. DeSoto, TX: M.J. Utley.
Wangyal, T. (1998). Tibetan Yogas of Dream and Sleep. Snow Lion Publications. Hudson, NY: Anthroposophic Press.
Waggoner, R. (2009). Lucid dreaming: Gateway to the inner self. Needham, MA: Moment Point Press.
Wangyal, T., & Dahlby, M. (1998). The Tibetan Yogas of Dream and Sleep. Ithaca: Snow Lion. Wargo, E. (2019, September 28). The Great Work of Immortality: Astral Travel, Dreams, and Alchemy. Retrieved from https://realitysandwich.com/319381/the-great-work-of- immortality-astral-travel-dreams-and-alchemy/
Wiliam, D. (2006). The half‐second delay: what follows? Pedagogy, Culture & Society, 14(1), 71–81. doi: 10.1080/14681360500487470
Ziemer, M. (2014). Luicd Surrender and Jung’s Alchemical Coniunctio. In Hurd, R., & Bulkeley, K. (Ed)., Lucid dreaming: new perspectives on consciousness in sleep (Vol 1). Santa Barbara, CA: Praeger. (Original work published 2014).