Markéta Jurištová/ Přepublikováno z blogosféry/
Historie je minulost, jsou to události, které už proběhly. Události, na které sice nemáme vliv, ale jsou důležité, protože na ně navazuje naše přítomnost. Tímto způsobem by se dala historie charakterizovat obecně. S tím asi nikdo nebude mít problém. Na faktický obsah historie se však názory liší. Říká se, že historii píší vítězové. Může to být pravda, protože výklad historie je vždy poplatný tomu, kdo ji popisuje a jakou má moc. Tímto tématem by se jistě daly popsat stohy papíru, ale to není záměrem tohoto článku. Lidé se celkem často shodnou na názoru, že historie se opakuje, a že bychom se z ní měli poučit. Proto historické události lidé zkoumají a snaží se pochopit, proč k nim došlo. Často je to proto, že tyto události byly tragické a lidé si přirozeně nepřejí, aby se opakovaly.
Doslova traumatizující evropskou zkušeností minulého století byl (mimo jiné) nástup nacismu a s ním související zrůdný holocaust – vraždy nevinných lidí organizované státem a jeho legislativou. Vraždy zdůvodněné pouze příslušností k určitému národu, rase, nebo náboženství. Nad otázkou, jak je možné, že si tehdejší společnost nevšimla k čemu směřuje a co vlastně činí, si dodnes láme hlavu nejen mnoho filozofů, politologů a psychologů, ale lidí obecně. Na toto téma byla napsána spousta odborných článků, diplomových prací i knih. Přiznám se, že i já jsem si k němu musela najít cestu, nejen kvůli studiu sociologie, ale i proto, že část mé rodiny skončila svůj život právě v koncentračních táborech. Mezi mnoha názory mě zaujaly dva pohledy, které jsou aktuální i dnes.
Prvním je kniha „Modernita a holocaust“, kterou napsal velice známý a uznávaný sociolog Zygmunt Bauman. Názor, že jedním z hlavních pilířů holocaustu byla byrokracie a byrokratický proces, který je vzdáleností úředníka od dopadu jeho nařízení dehumanizován a anonymizován, pokládám za klíčový. Úředník, který vydává nařízení totiž nezná „oběť“ těchto nařízení, necítí tedy přímou, lidskou odpovědnost za výkon opatření, které podepsal. V tomto ohledu bohužel není možné s klidem ignorovat existenci gigantického byrokratického molochu, který se usilovně snaží vnutit své nápady a názory do zákonů celé Evropy.
Druhý pohled, který úzce souvisí s mým osobním nastavením, vzděláním i zkušenostmi, jsem objevila v díle Carla Gustava Junga. Před 88 lety Jung absolvoval sérii přednášek pro lékaře v Londýně na Tavistocké klinice a tyto přednášky byly zaznamenány v knize „Analytická psychologie“. Mimo jiné v nich zmínil i sílu kolektivního nevědomí a spasitelského archetypu:
„Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vyšší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš sympatický systém. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, jež je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem… Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž, nikdo mu neodolá.“ C.G.Jung
Všimněte si, že Jung zdůrazňuje nemožnost odolat kolektivnímu nevědomí pokud jste v jeho přímém dosahu. Myslím si, že to souvisí s celkem známým fenoménem sociálních bublin, který je přirozený a ve své podstatě na něm není nic špatného. Pokud jsou ale sociální bubliny příliš homogenní, může nastat velký problém.
Vypadá to, že homogenitou sociálních bublin jsou především ohroženy některé specifické skupiny lidí (např. politici, intelektuálové, umělci), které jsou svým charakterem vysoce výběrové a lidé se v nich stýkají především jen sami mezi sebou.
„Existuje pojem zvaný Dunbarovo číslo, zhruba řečeno, počet lidí, se kterými dokážete mít bližší vztah. U průměrného člověka je to mezi 150-200 osobami, protože jsme holt stavěni na poměry starší doby kamenné, kdy běžný kmen měl asi toto množství příslušníků. To je poměrně nízké číslo, a v Praze i v Brně už jsou intelektuální kruhy tak početné, že si vystačí mezi sebou navzájem. Řadový intelektuál tak už vůbec nemusí mít kontakt s nikým jiným, nechce-li.“ Marian Kechlíbar
Chci tím říct, že takového vynořování archetypu si vůbec nemusíte všimnout. Když jste jím zasaženi, jste vlastně sami tím archetypem. A podle mého názoru podobná síla jako v minulém století vystupuje z kolektivního nevědomí i dnes, napříč dvěma kontinenty v sociálních bublinách intelektuálů, kteří si říkají elita, nebo se tak cítí.
Myslím si, že jsme svědky vynořování archetypu z kolektivního nevědomí. Archetypu projevujícího se pýchou, arogancí a hloupostí elit, které rychle ztrácejí kontakt s realitou a tím i sociální oprávněni nazývat se elitami. Volání tohoto hlasu z hlubin je neodolatelné nejen pro ně samé, ale i pro ty, které se chtějí elitě z různých důvodů podobat či zavděčit. Nejedná se o archetyp „vůdce“ jako v minulém století, ale o spasitelský sentimentální archetyp – zahlcení přesvědčením o vlastní důležitosti, neomylnosti a mravnosti, která se tímto stává velice pochybnou. Hra na samozvaného spasitele bez milosrdenství, bez skutečné spásy a bez spasených. Na spasitele, který se neštítí žádných represí, žádného násilí, aby vnutil světu své pojetí dobra, které se tím stává opakem, zvráceným dobrem, tedy zlem. Z hlubin kolektivního nevědomí se vynořuje archetyp „Zvráceného spasitele“ a slibuje nový svět pro ty, kteří se mu pokloní, s ostatními nebude mít slitování.
Dá se vůbec nějak bránit síle archetypu uvnitř osobnosti? Nevím, doufám, že snad ano, i když Jung tvrdil opak. Archetyp je totiž nevědomý obsah a pokud vejde do vědomí (uvědomíme si jej), ztrácí na intenzitě. Vědomí s ním potom pracuje jako s informací. Jenže to uvědomění si nějakého nevědomého pnutí ve vlastním nitru je nesmírně obtížné, pokud je vůbec možné.
A co historie? Pokud se opakuje, tak ne zcela identicky, ale v jakési spirále. Takže poznat, že už se to zase děje znovu, je také velice těžké.
Vynoření archetypu v minulém století stálo život 72 milionů lidských bytostí. Kolik to bude v 21 století?
Napsat komentář