Víte co je to synchronicita? Abych si byla jistá, že mluvíme o stejném pojmu, napřed se pokusím vám vysvětlit, co tím výrazem vlastně myslím.
Výraz „synchronicita“ zavedl C. G. Jung jako hypotetický vysvětlující faktor, který je rovnocenný výrazu „kauzalita“, což je příčinná souvislost. Synchronicita je shlukování „nenáhodných“ náhod, které nějak souvisí s konkrétním psychickým nastavením člověka. Je to vlastně akauzalita- příčinně nevysvětlitelná.
Představte si, že se už nějakou dobu rozhodujete, jestli pořídíte dětem pejska. Ráno vstanete a jedete do práce. Na křižovatce si všimnete auta, které má espézetku s textem PES-007. V práci vás čeká v e-mailové poště spam, který nabízí levné psí granule, zazvoní telefon a ozve se: „To je útulek pro psy?“ (Nepracujete v útulku pro psy.) Vzápětí v rádiu slyšíte písničku od kapely Žlutý pes a vzpomenete si, že večer jdete do divadla na představení „Báječná léta pod psa“. Nakonec se otevřou dveře a váš šéf vám představí nového kolegu, pana Voříška.
Možná i vám se čas od času něco podobného děje. Já mám tendenci tyto „náhody“ vnímat pozitivně. Jako znamení, že se rozhoduji správně, že nevědomí je se mnou ve spojení. V jednom z lucidních snů mě napadlo, že bych mohla požádat, aby mi na nějaké snové vizi nevědomí (Průvodce) ukázalo jak vlastně synchronicitu vnímá.
„Mohla bych, prosím, vidět, jak vypadá synchronicita?“ Bylo tedy mé přání, které jsem adresovala Průvodci a v lucidním snu ho hlasitě vyslovila do prostoru. Pocítila jsem vzápětí couvání a propadání prostorem. Dostala jsem se do nějakého útulného přízemního domku, kde byla spousta dřevěných prvků. Byl vzdušný, otevřený a měl velká okna. Venku to vypadalo, jako by krajina byla obrovská LCD obrazovka, kde se odehrává fotbalový zápas. Připadalo mi, že dům je malinký a stojí na obrovském fotbalovém hřišti, které ale není skutečné a promítá se jako film. Uvnitř domu bylo příjemně, i když zde vládl velký nepořádek, všude se válelo nějaké oblečení, knihy a papíry. Celkově ale tento chaos působil tak nějak sympaticky. Během prohlídky domu jsem narazila na elegantního kulatého pána s kulatými brýlemi, který mi oznámil, že se mám převléknout a pak spolu půjdeme na nějakou důležitou konferenci. Myslela jsem si, že to bude vědecká konference o synchronicitě. Pán mi řekl, že je potřeba, abych si oblékla kostkované sako. Jenže já jsem se do něj nemohla dostat, protože jsem na sobě měla moc vrstev oblečení. Jakmile jsem si něco sundala, hned se objevilo něco dalšího. Naštvalo mě to a všimla jsem si, že ten brýlatý pán už odchází pryč s mým mladším já. Mé mladší já bylo samozřejmě bez saka, mělo lehké letní šaty na ramínka a omluvně se na mě ode dveří usmívalo. Tím scéna skončila. Poděkovala jsem Průvodci, i když jsem z toho vůbec, ale vůbec nic nepochopila.
Analyzovat vlastní sny je těžké, protože (jak říkal Carl Gustav Jung) jsou vždy o krok napřed. Přiznám se, že jsem dokázala tento sen (vizi) analyzovat až po dvou letech, protože jsem nebyla dříve schopná identifikovat v čem vlastně synchronicita spočívala. Docvaklo mi to až když jsem náhodou objevila Jungovu fotku z mládí.
Takže si myslím, že ten malý dřevěný dům jsem vlastně já sama, je to stav mé duše včetně toho nepořádku. Vím, že v hlavě mám opravdu hromadu knih, poznámek, notýsků, výpisků a náčrtů v takovém neurčitém, jen pro mě srozumitelném, chaosu. Samozřejmě jako každá žena, každý den přemýšlím, co na sebe, takže se hlásím i k tomu poházenému oblečení. Malý domeček na obrovském fotbalovém hřišti ve mě vyvolává vzpomínku na knihu „Alenka v říši divů“ (občas mám pocity jako Alenka) a představa okolního prostoru, který se promítá jako film, je docela vystihující. Svět je vlastně takové obrovské fotbalové hřiště, lidé -hráči se ženou za míčem, sem a tam a uprostřed já(malý dřevěný domeček)….. je fakt, že mě vždycky ta hra až tak moc nezajímá. Zajímá mě, co se děje v domečku.
V domečku (uvnitř sebe) jsem potkala kulatého pána s brýlemi. Kdo by to mohl být? Pojem synchronicita razil C.G.Jung už od počátku svých výzkumů na poli nevědomí. Pokud zapátráte (jako já až nedávno…), najdete černobílé fotografie důstojného pána s knírkem v saku, s kulatým obličejem a kulatými brýlemi (zcela typově odlišného od rozšířené podobizny Junga z pozdějších období – starého muže s ostře řezanými rysy). Kulatý pán po mě požadoval abych se převlékla do kostkovaného saka. Já ale nemohu, mám na sobě příliš mnoho vrstev, ještě nejsem připravena. Jung proto odchází i s mojí mladší osobností, mým mladším já. Zde je vidět další synchronicita – Jung byl Švýcar a mluvil německy, odešel tedy s mým „junges Ich“.
Napsat komentář