Markéta Jurištová/
Lidský mozek obsahuje přibližně 100 miliard neuronů. Propojením mezi neurony se říká synapse a v mozku je jich zhruba bilion. Počet lidí, kteří kdy žili na zemi je podle posledních výpočtů přibližně také 100 miliard a dost možná, že příbuzenských propojení mezi žijícími i nežijícími lidmi může dosahovat stejného počtu, jako je synaptických spojení v mozku.
Proč o tom mluvím? Chtěla bych vám na modelu mozku vysvětlit jak funguje rodinné nevědomí.
Takže si představte organismus, který schematicky vypadá jako lidský mozek. Můžeme mu říkat třeba centrální mozek lidstva. Jeho povrch je tvořen neurony – lidmi, kteří mají funkční tělesnou schránku, tedy žijí, vnímají smysly okolní – vnější svět. Budeme jim teď říkat povrchové neurony. Můžeme si je představit jako takové rozvětvené výběžky, výběžky rodinného stromu – rodokmenu.
Žijící lidé mají svá vlastní vědomí, ale také velmi silnou složku, která je „táhne“ určitým směrem, této složce říkáme nevědomí.
Co je vlastně nevědomí? Domnívám se, že vědomí je podmnožinou nevědomí s malou výhradou, časovou prodlevou. Než se totiž informace, které vědomí zaznamená stane součástí nevědomí, chvilku to trvá. V nevědomí je tedy nejen vše co vědomě vnímáme, ale i to, co si neuvědomujeme ( např. podprahové informace). Vědomí doslova vykukuje z ledovce nevědomí jako taková jeho špička. Vědomí tedy vnímá pouze svět nad hladinou, ale nevědomí pojme vše.
Kromě vědomého vnímání okolního světa, které se samovolně a automaticky stává i součástí nevědomí, do nevědomí ještě odkládáme – vytěsňujeme své bolestné emoční zážitky a některá přání, což je taková obrana našeho vědomého já. Tyto komponenty pak už nejsou pro vědomí dosažitelné.
Vrátíme se teď k původnímu modelu centrálního mozku lidstva. Jak už jsem uvedla, pod jeho povrchem jsou neurony, které představují již mrtvé generace předků. Ty už nemají žádnou vědomou složku, jen nevědomou.
Rodinným nevědomím pak rozumíme propojení nevědomí jednotlivců přes rodiče (genetické uzly) a jejich předky. Jednotlivci jsou tak nevědomě propojeni se svými žijícími i nežijícími příbuznými. Někdy je toto propojení jasně patrné, například matka – dítě, sourozenci, nebo obzvlášť silná vazba mezi dvojčaty. Někdy ale mohou vzniknout emočně silná pouta, která mají dosah i do nevědomé složky, také mezi lidmi, kteří spolu nejsou příbuzní. Určitě znáte takové dvojice propojené záhadnou silou, které říkáme láska.
Propojení mezi jednotlivými lidmi (v našem modelu jsou to neurony) jdou tedy v liniích rodokmenu i pod povrch centrálního mozku. Generace po generaci, vrstva po vrstvě, čím jsme hlouběji, tím je propojenost více patrná, neuvěřitelný labyrint neuronů a synapsí vede stále hlouběji a stává se jednodušším. V nejspodnějších vrstvách tohoto společného centrálního mozku jsme propojeni téměř všichni vzájemně, protože naše geny pocházejí jen z několika jedinců (praotců a pramatek). Naopak na jeho povrchu je osm miliard neuronů (žijících jedinců) – to jsme my sami, kteří za sebou táhneme pomyslnou nit nevědomí všech předchozích generací. Na této niti tedy táhneme fragmenty nevědomí svých předků. Co je to za fragmenty? Především jsou to nezpracovaná traumata, zážitky z okamžiků mezi životem a smrtí, zážitky na hranici lidské existence. Z hlediska evoluce je to pochopitelné a důležité, potomci by měli reagovat na situace, které ohrožují život. Ale rodinné nevědomí zřejmě nejsou jen emoční pozůstatky traumat, ale i určité vzorce chování, myšlení a přání. Myslím si, že rodinné nevědomí v hlubších vrstvách je vlastně zároveň kolektivním nevědomím, jak jej chápal známý švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung. Do těchto hlubokých sfér patří i takzvané archetypy, pravzory společné pro celý lidský rod, jdoucí napříč časem i kulturami.
A teď to trochu zkomplikuji, ale věřte mi, mám pro to dobrý důvod. Zkuste kreativně upravit svoji představu a z toho velkého společného (centrálního) mozku ve své fantazii vytvořte planetu, jejíž povrch tvoří pouze oceán. Z povrchových neuronů jsou ledové krystaly, které plují po povrchu oceánu a jsou velmi blízko u sebe. Ze synapsí a neuronů jdoucích pod povrchem se vytvořily vodní proudy. Uprostřed planety pak není pevné jádro, ale mohutný vodní vír kolektivního nevědomí, který k sobě stahuje všechny prameny. Síla pramenů i vodního víru ovlivňuje jednotlivé ledové krystalky, které po povrchu planety proto putují v určitých drahách. Někdy to vypadá, že tyto dráhy jsou předem určené. Možná se teď ptáte, proč ta změna modelu, proč jsem hned nemluvila o vodní planetě? Chtěla jsem totiž napřed ukázat propojené nevědomí členů rodiny (pokrevní pouto), myslím si, že je jednodušší si napřed představit neuronální spojení a potom z nich vykouzlit proudy v oceánu. A proč mluvím o vodní planetě? Na tomto modelu je totiž lépe patrné, jak velký vliv na naše bdělé vědomí a chování má nevědomí. Krystal ledu nemá moc šance změnit proud vody a už vůbec nemůže hnout s obrovským vírem uprostřed planety.
Co to tedy pro nás znamená? Pokud naši předkové nezpracovali (a ani nemohli) vědomě svá traumata, nebo traumata svých předků, máme je v nevědomí i my sami. Kolik neštěstí, přírodních katastrof, válek, sebevražd a dalších život ohrožujících událostí prožily naše rodiny? Víte to? Některé z nich, například války, epidemie, nebo živelné pohromy, jsou dokonce společné pro větší množství jedinců a rodin, někdy i pro celé národy. Nevědomí a nevědomá pnutí (proudy) mají obrovskou sílu a ovlivňují vnímání reality i rozhodování lidí, jejich reakce a hlavně emoce. Ovlivňují i chování velkých mas lidí-národů, které mají společnou historii traumat.
Pokud se chceme rozhodovat opravdu svobodně a plně využívat svůj potenciál, měli bychom být se svým (rodinným) nevědomím v určité rovnováze. Zkoušeli jste se třeba někdy pozorovat při vypjaté emoční události? Třeba při hádce. Nemáte tendence reagovat určitým, vám nepříjemným způsobem? Netáhne vás to do určitého vzorce chování, i když neprožíváte nic převratného? Terapeutickým zvládnutím rodinného nevědomí se již několik desítek let zabývá hlubinná psychologie. Psychologové-terapeuti se pokoušejí pomocí různých technik „vytáhnout“ z nevědomí klienta vytěsněná traumata (mohou být i několik generací hluboko), zpracovat je na vědomé úrovni a tím vědomí klienta zbavit zatížení.
Nevědomí je velmi silný fenomén, který nás oslovuje také ve snech. Poskytuje nám tak každou noc speciální terapii, která je doslova nezbytná pro naše přežití. I když si někdy můžete myslet, že vaše sny jsou nesmyslné, hloupé, někdy i obtěžující, či bolestivé, domnívám se, že vždy jsou sny právě takové jaké mají být. Proč si to myslím? Protože je režíruje nevědomí a nevědomí je příroda. Znáte snad lepšího režiséra? Sny jsou v určitém smyslu jako mateřské mléko, jeho složení se vždy přizpůsobuje potřebám dítěte, stejně tak sny se přizpůsobují našim aktuálním fyziologickým a psychickým potřebám. Proto bychom si měli svých snů všímat, zkusit jim porozumět a třeba se tak i naučit s nevědomím (se svým vnitřním Já) komunikovat. Jsem přesvědčena, že tato komunikace-porozumění má spoustu především zdravotních benefitů.
Myslím si také, že prostor který vnímáme v takzvaných lucidních snech (snící si je vědom, že to, co prožívá je sen), je prostorem pod hladinou oceánu pomyslné vodní planety. Domnívám se, že do těchto míst máme přístup v liniích-proudech našeho rodinného nevědomí.
Odkazy a zdroje:
1)Emoční genetická paměť u myší. Potomci myší, které dostávaly elektrické šoky v přítomnosti určitého pachu – acetofenonu, reagovaly zděšením a stresem na tento pach po několik dalších generací./Zdroj:/https://www.nature.com/articles/nn.3594
2)Kolektivní nevědomí odkazuje na struktury nevědomí, které mají jedinci stejného druhu společné. Tento termín byl poprvé použit Carlem Gustavem Jungem. Jung považoval kolektivní nevědomí za základ a rámec nevědomí. /Zdroj: Wikipedie
3) Archetyp:(z řečtiny arche-typos, první vzor, ražba) znamená pravzor, tradicí posvěcenou a typickou postavu, představu, příběh.Dle Junga představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy./Zdroj:Wikipedie
Sternberg, Robert J., Kognitivní psychologie, přeložil František Koukolík, Portál, 2002
Ress, Radim; Riechers, Alexander, Dialog s nevědomím, Portál, 2018
Napsat komentář